Květen 2013

Co bylo dál?

31. května 2013 v 5:37 | Aupair USA
Ptáte se, co se s Tenisákem dělo dál? :-)

Průběh rematche byl strašnej. Nikdo se mnou nemluvil, HM mě ignorovala, jen mi řekla, že nemůžu používat jejich auto, protože už nejsem jejich aupair, ale že by ocenila, kdybych pro ně pracovala a že by mě platili od hodiny. Na jejich neschopnost se postarat o vlastní dítě jsem spoléhala a doslova s tím počítala, takže mě jejich nabídka nikterak nepřekvapila. Peníze jsem potřebovala, takže nebylo co rozmýšlet. Střídavě jsem jen spala, hlídala malého nebo mačkala jebáky, neboť stres se projevil v plné parádě. Peníze na korektor ani na makeup jsem neměla, takže jsem byla jak v 15ti, kdy jsem začala brát svou první antikoncepci. Byla jsem vyčerpaná a už se i smiřovala s myšlenkou, že pojedu domů a Vánoce prožiji v kruhu rodinném a hlavně s lidmi, kteří mě mají rádi. Pocit, který jsem zanechala na letišti s mými rodiči.

Každý den jsem se modlila, aby se mi někdo ozval. Já, ateista tělem i duší!! Matně si vybavuji, že i v zápalu zoufalosti jsem klečela u postele a odříkávala nějakou směšnou říkanku o nové rodině z New Yorku (pochopte, byla jsem v delíriu či za to mohla ta lahev vína?) a bylo mi do breku. Hlavně zůstat v New Yorku Božeee!!!! Prosím!! Já tě prosím tolik, že přestanu utrácet tolik za kabelky!!!!

A Bůh slyšel. Respektive se činila koordinátorka, obvolávala a hledala a hledala, až našla stejně zoufalou rodinu, jako jsem byla já. Rodinu z NYC.

Já už jsem byla ve stavu, kdy mi bylo všechno jedno a kdyby se na mě nová rodina jen zle podívala, tak si balím kufry a letěla bych domů. Nervy mi hrály všechny vánoční balady, obličej jsem měla obsypaný jako vánoční stromeček a přibírala jsem, jak jsem z nervů ládovala sladké.

Nová potencionální HM se činila ještě rychleji, než má koo a nejen, že mě pozvala na kafe, abychom si promluvily face to face, ale dokonce mě i pozvala k sobě domů, abych věděla a byla obeznámena, jakému ďáblu bych se tu upsala.

A věděla proč.

Potom, čehož jsem se stala svědkem při večeři, jsem byla téměř rozhodnutá to zabalit a jet si v klidu umřít vyčerpáním zpátky do Čech. Nikdo na mě nebyl zlý, ba naopak, ale ty děti!!!! Ti Satani!!! Tři holčičky ( dvojčata 4 roky a 1,5roční mimčo). Mimčo mlátilo vařečkou do kastrůlku a do toho ječelo, dvojčata místo toho, aby seděla u stolu a spořádaně žvýkala pizzu, tak běhala okolo stolu, řvala, pištěla, honila se, štípala nás pod stolem. Když mi dal někdo herdu do zad se slovy ,,Denisa, zašilhej na mě očima", tak jsem si říkala ,,Holka, tohle nikdy nemůžeš zvládnout" ...

Ale tak nějak se stalo, že jsem se hecla, na výzvu jim kývla a týden před Vánoci se stěhovala do nové rodiny.
Rozhodně nikde netvrdím, jak jednoduché to je. Není. I po téměř půl roce tady, se s odbitím padla plazím únavou po zemi a po 8mé hodině usínám kdekoliv. Ano, kdekoliv. Ani jindy božský Bradly Cooper na plátně nedokázal zastavit má padající víčka :D
S klidným svědomím můžu říct, že si raději pořídím tři psy, než tři děti. Kord americké, benevolentní výchovou rozmazlené a zkažené.

Ale nestěžuji si. Amerika holt něco stojí!
A že to vážně stojí za to! :-)

P.S. Strašně moc bych chtěla poděkovat Všem, kteří mi píšete na email nebo tady na blog! Ani nevíte, jak mi Vaše milé povzbudivé vzkazy plné optimismu dobíjejí baterky a vlijí chuť opět něco sesmolit! Do konce týdne (slibuji!) dodám článek o mých prvních amerických Vánocích a hodím sem i více fotek :)

Xoxo
Přidej na Seznam